Historie Cetvin

Cetviny v majetku Rožmberků

Cetviny v majetku Buquoyů

Cetviny za první republiky

Cetviny za války a v poválečných letech

Cetviny za železnou oponou

Cetviny po pádu železné opony

Jak velké byly Cetviny?
Nejvyššího počtu obyvatel dosáhly Cetviny pravděpodobně v 19. století, kdy statistiky hovoří o více než 700 obyvatelích. Koncem 19. století a počátkem 20. století však počet obyvatel mírně klesal. Poslední předválečné sčítání obyvatel z roku 1930 zaznamenalo v Cetvinách 552 obyvatel a 121 domů. Z toho přímo v Cetvinách žilo 455 obyvatel, zbylí obyvatelé žili v nedaleké osadě Lhota (Neustift). 
Vývoj počtu obyvatel v Cetvinách v přibližně dvacetiletých intervalech ukazuje následující graf. V počtech obyvatel nejsou započítáváni příslušníci pohraniční stráže. Jejich počet se v 50. letech pohyboval kolem 50.

Jak Cetviny vypadaly?
Městys se rozkládal na sever od hraniční řeky Malše. Bylo možné ho rozdělit na dvě části. V horní části se nacházelo náměstí vřetenovitého tvaru tvořené asi 25 usedlostmi. Dodnes zachovalý kostel stál v jeho dolní části. V dolní části umístěné blíže k hranicím a nazývané tradičně Prägarten se nacházely především menší domky.

Jaké bylo národnostní a náboženské složení Cetvin?
V Cetvinách výrazně převládalo německé obyvatelstvo katolického vyznání. Sčítání obyvatel z roku 1930 zaznamenalo v Cetvinách včetně Lhoty 523 německé národnosti a 29 občanů československé národnosti. Všichni uvedení obyvatelé Cetvin byli římsko-katolického vyznání.

Čím se obyvatelé Cetvin živili?
Obyvatelé Cetvin se živili především prací v zemědělství a lesní prací. Někteří obyvatelé Cetvin se věnovali řemeslům a obchodu, další za prací cestovali do jiných regionů. Při absenci průmyslu a poměrně tvrdých podmínkách pro zemědělství byly Cetviny dobře fungující, ale nikoli bohatou obcí.  
Cetvinští zemědělci chovali hovězí dobytek a dalších domácích zvířat. Sčítací komisař zaznamenal v květnu roku 1945 následující počty domácích zvířat: 

Z tohoto přehledu mimo jiné vyplývá, že na každého obyvatele Cetvin připadala např. jedna kráva nebo dvě slepice. 
V přibližně stejné době vyplnil sčítací komisař také formuláře pro hospodářskou půdu. Značná část produkce z této půdy zřejmě byla určena právě pro uvedená domácí zvířata.

Z uvedeného grafu lze vyčíst, že na jednoho obyvatele připadaly méně než dva hektary půdy, z toho jeden orné. Na této půdě se pak pěstovalo především odolnější obiloviny - žito a oves. 
Z řemesel a živností měly předválečné Cetviny barvíře, bednáře, hamerníka, hodináře, hokynáře, holiče, hostinského, hrnčíře, jircháře, klouboučníka, koláře, krejčího, lékaře, malíře písma, mlynáře a majitele pily, nájemce pivovaru, pekaře, pojišťovacího agenta, prodejnu smíšeného a střižního zboží, řezníka, sedláře, sklenáře, šindeláře a truhláře (všechna tato povolání udává výkladová tabule cyklistické trasy “Řemesla na řece” umístěná v Cetvinách). 

Jak vypadal vývoj obce v poválečných letech? 
V květnu 1945 dorazily do Cetvin sovětské jednotky. Jejich vstupu nic nebránilo, aktivní představitelé nacistických organizací uprchli již dříve. 
V červenci 1945 se začali do Cetvin vracet příslušníci finanční stráže, kteří tam sloužili před válkou. Většina z nich byla vzápětí jmenována do místní správní komise, která měla na starosti řízení obce (Němci byli po válce zbaveni volebního práva a nebylo jim dovoleno zvolit si vlastní zástupce). Jejich hlavním úkolem byla organizace odsunu německého obyvatelstva. V této složité situaci dokázali místní lidé i příslušníci finanční stráže udržet korektní vztahy a obě strany  významně přispěli k tomu, že v Cetvinách nedocházelo k násilnostem a jiným nezákonnostem tak jako na mnoha místech republiky. 
Přestože o odsunu německého obyvatelstva bylo rozhodnuto poměrně brzo, 
o osudu Cetvin samotných nebylo zcela jasno ještě nejméně tři roky po válce. Dlouho se rozhodovalo o tom, zda obec bude dosídlena. O dosídlení obce aktivně usilovala Místní správní komise – doložena je například korespondence s volyňskými Čechy - ale bezvýsledně. Odlehlá obec (nejbližší železniční stanice byla 15 km daleko) s tvrdými podmínkami pro existenci nebyla příliš atraktivní pro přistěhovalce. Díky tomu možná Cetviny unikly i nájezdům zlatokopů – podle pamětníků do Cetvin přišel jen jeden. 
Postupem času se šance obce na znovuosídlení snižovaly. První překážkou se stalo zřízení Horského pasteveckého družstva, kterému byly svěřeny v létě roku 1946 do užívání veškeré pozemky po odsunutém německém obyvatelstvu Cetvin, Mikulova a Tiché. To znamenalo, že nezbyla žádná půda, která by mohla být přidělena potenciálním osídlencům pro hospodaření. Druhou překážkou byl politický vývoj v poválečném Československu směrem ke konfrontaci se západním světem. S tím souviselo i zpřísňování podmínek v pohraničních oblastech s Německem a Rakouskem. Cetviny ležící přímo na hranici s Rakouskem důsledky tohoto politického vývoje bezprostředně pociťovaly.
Výsledkem těchto okolností bylo to, že obec po odsunu německého zůstala vylidněna. V polovině roku 1948 žilo v obci asi 60 českých obyvatel, především rodin státních zaměstnanců (finační stráže, SNB, učitele, poštmistra) a několik dosud neodsunutých německých rodin. Kromě toho se v Cetvinách zřejmě usadilo asi tři až pět rodin přistěhovalců z jiných oblastí. Jednalo se o přistěhovalce ze Slovenska, Bulharska a Rumunska, zaměstnance pasteveckého družstva. Většina těchto přistěhovalců (asi kolem stovky) však bydlela v Tiché. 

Počet obyvatel Cetvin se v následujících třech letech dále postupně snižoval. Definitivně byly Cetviny vystěhovány v roce 1951 v souvislosti s vytvořením hraničního pásma, do něhož měli civilní obyvatelé zakázaný přístup (podle záznamů pohraniční stráže šlo o 8 rodin). Mezitím se změnilo hospodaření celé oblasti. Pastevecké družstvo dostálo svému jménu a prakticky z celé zemědělské plochy vytvořilo pastviny, především pro ovce. Na okraji Cetvin byl postaven nový ovčín. Výsledky byly nevalné. Nedostatek pracovníků a potřebných dovedností vedl k tomu, že družstvo vykazovalo ztráty. Z tohoto pohledu si lze představit, že rozhodnutí o zničení obce bylo bráno také jako pouhé zrušení nerentabilního provozu…

Jak a proč byly Cetviny zničeny?
První kroky k likvidaci byly učiněny hned po odsunu německého obyvatelstva. Vybavení usedlostí bylo zčásti rozprodáno a zčásti rozkradeno, a to navzdory snahám příslušníků finanční stráže udržet pořádek. Podle dochovaných záznamů zcizovali majetek především zaměstnanci pasteveckého družstva, pamětníci zmiňují i působení jednoho z přistěhovalců. Vzhledem k tomu, že zcizována byla i okna a dveře, neudržovaná stavení rychle chátrala. 
V roce 1951 byly Cetviny zahrnuty do tzv. zakázaného pásma a jedinými obyvateli opuštěné obce byli příslušníci pohraniční stráže. Od srpna 1955 do dubna 1956 pak proběhla podle archivních materiálů a zveřejněných výpovědí pamětníků systematická likvidace Cetvin. Zadavatelem a investorem demolice bylo ministerstvo vnitra zastupované odborem pro vnitřní věci rady okresního národního výboru v Kaplici. Demolice samotné prováděla firma Zemstav n.p. (později reorganizovaná do firmy IPS, kterou pak v privatizaci získala firma Skanska a.s.) se sídlem v Praze s podporou posádky pohraniční stráže v Cetvinách. Usedlosti byly postupně vyhazovány do povětří a terén byl následně zarovnáván buldozery. O velikonocích roku 1956 bylo zničení Cetvin dokončeno a zbývající trosky zapáleny. Oheň se tehdy rozšířil až k břehům Malše a hrozilo, že pronikne na rakouskou stranu. 
Oficiální důvod pro zničení Cetvin byl zřejmě stejný jako u řady obcí, které postihl podobný osud. Komunistický režim tvrdil, že opuštěná stavení v zakázaném pásmu mohou poskytovat úkryt a útulek pro záškodníky a komplikují tak ochranu hranic. Demolice stavení v obydlených vesnicích byla zdůvodněna tím, že chátrající budovy kazí vzhled obce, respektive ohrožují bezpečnost jejích obyvatel.
Spolu s Cetvinami byly zničeny také obce, které spadaly do farnosti Cetviny:  – Mikulov (Böhmdorf), Janovu Ves (Johannesdorf) a Horní a Dolní Příbrání (Ober-/Untersinnetschlag). Celkem tak byla zničena obydlí pro více než tisíc lidí. Celkem bylo v letech 1955-58 jen v kaplickém okresu srovnáno se zemí přes 600 domů.

Jak vypadal život v Cetvinách po jejich zničení?
V Cetvinách zůstala umístěna poměrně silná jednotka pohraniční stráže, která střežila zakázané pásmo. Šlo o 9. rotu II. praporu se sídlem v Kaplici. Celý prapor měl asi 200 vojáků a střežil asi 60 km státní hranice. 9. rota byla umístěna přinejmenším do roku 1958 v budově bývalé celnice těsně u státní hranice, později se přesunula dále od hranic do kasáren, jejichž pozůstatky stojí dodnes.
Pohraničníci sloužící v Cetvinách byli po zničení obce prakticky na samotě, do nejbližšího obydleného místa bylo více než 10 km. Podle pamětníků se vojáci z povolání často umísťovali do Cetvin za trest. Pokusy o útěk se vyskytovaly, ale častější byly u sousední 8.roty v okolí hraničního přechodu Dolní Dvořiště.